Hodiny klavíra 
Tento příběh píši na naléhání svých přátel. Jmenuji se Mildred Honor. Jsem bývalá učitelka hudby na základní škole v Des Moines ve státě Iowa.  Vždycky jsem si přivydělávala výukou hry na klavír. Dělala jsem to tak přes 30 let. Během těchto let jsem zjistila, že děti mají mnoho úrovní muzikálního nadání. Přestože jsem se nikdy nesetkala se zázračným dítětem, učila jsem několik velmi talentovaných studentů. Měla jsem ale i žáky, kterým muzikální nadání naprosto chybělo.  Jedním z takových žáků byl Robby. Bylo mu 11 let, když ho jeho matka (samoživitelka) přivedla na jeho první hodinu klavíru.
Mám raději, když studenti (zejména chlapci) začínají v mladším věku, což jsem také vysvětlila Robbymu. Ale Robby mi řekl, že to byl odjakživa sen jeho matky slyšet ho hrát na klavír. A tak jsem ho přijala.  Na konci každé hodiny, kterou jsme měli každý týden, vždycky říkal: „Maminka si mě jednou přijde poslechnout.“ Mně to ale připadalo beznadějné, protože on prostě neměl žádné vrozené nadání. Jeho matku jsem znala jen od vidění, když přivezla Robbyho nebo když na něj čekala ve svém starém autě. Vždycky zamávala, usmála se, ale nikdy nepřišla dovnitř.  Pak jednoho dne Robby přestal na hodiny docházet. Chtěla jsem mu zavolat, ale usoudila jsem, že se kvůli nedostatku nadání rozhodl věnovat něčemu jinému. Byla jsem i ráda, že přestal chodit. Byl pro mou výuku špatnou reklamou!  Za několik týdnů potom jsem poslala studentům pozvánku na recitál.  K mému překvapení mě Robby (který dostal pozvánku) požádal, jestli by se mohl recitálu zúčastnit. Řekla jsem mu, že recitál je jen pro stávající studenty a jelikož on odešel, nemůže se zúčastnit.  Řekl mi, že jeho matka byla nemocná a nemohla ho na hodiny klavíru vozit, ale on že po tu dobu cvičil. „Prosím, slečno Honor, já prostě musím hrát,“ naléhal. Nevím, co mě vedlo k tomu, že jsem mu dovolila na recitálu vystoupit – možná to byla jeho neústupnost, nebo možná mi něco uvnitř říkalo, že to bude v pořádku.  Nadešel večer recitálu a tělocvična střední školy byla plná rodičů, příbuzných a přátel. Zařadila jsem Robbyho na konec programu, těsně před své vystoupení, kdy jsem měla poděkovat všem studentům a zahrát závěrečnou skladbu. Říkala jsem si, že pokud by to nějak pokazil, bude to až na konci programu a já svým závěrečným vystoupením budu moci zachránit jeho špatný výkon.  Reciál proběhl hladce. Bylo vidět, že se na něj studenti připravovali. Pak přišel na pódium Robby. Měl zmačkané šaty a jeho vlasy vypadaly jako by si je učesal kuchyňským šlehačem. „Proč nebyl oblečen jako ostatní studenti?“ pomyslela jsem si. „Proč mu matka pro tento výjimečný večer alespoň neučesala vlasy?“  Robby si odsunul stoličku a já byla překvapená, když oznámil, že bude hrát Mozartův Koncert č. 21 C-dur. To, co jsem pak slyšela, mě vyvedlo z míry. Jeho prsty se zlehka pohybovaly po klávesách, dokonce po nich hbitě tančily. Přecházel z pianissima do fortissima, z allegra to virtuosa; jeho suspendované akordy, které interpretace Mozarta vyžadovala, byly úžasné! Nikdy jsem neslyšela někoho v jeho věku tak dobře zahrát Mozarta.  Po šesti a půl minutě skončil velkým crescendem a všichni stáli a zuřivě tleskali!!!  Ohromená a v slzách jsem vyběhla na pódium a ve velké radosti jsem Robbyho objala. „Robby, nikdy jsem tě neslyšela takhle hrát, jak jsi to dokázal?“ Robby to vysvětlil do mikrofonu: „Víte, slečno Honor, pamatujete si, jak jsem vám říkal, že moje maminka je nemocná? Měla rakovinu a dnes ráno zemřela. A víte… ona se narodila hluchá a dnes večer to bylo vůbec poprvé, co mě slyšela hrát. A já jsem chtěl, aby to bylo výjimečné.“ Ten večer nezůstalo v sále jediné oko suché. Když lidé ze sociální služby odváděli Robbyho z pódia, aby ho umístili do Fosterova ústavu, všimla jsem si, že i jejich oči byly červené a opuchlé. Pomyslela jsem si, o kolik se můj život obohatil tím, že jsem přijala Robbyho za svého žáka. Ne, nikdy jsem neučila zázračné dítě, ale tento večer jsem se já stala zázračným studentem … Robbyho. On byl učitelem a já byla žákyní, protože mě naučil, co je vytrvalost, láska a důvěra v sebe sama. A možná taky jak na někoho vsadit, i když nevíte proč.  O několik let později přišel Robby o život při nesmyslném bombovém útoku Alfreda P. v Murray Federal Building v Oklahoma City v dubnu 1995.
Poznámka k příběhu. Pokud se chystáte přeposlat tuto zprávu, možná přemýšlíte, kteří lidé z vašeho adresáře nejsou pro takový druh zprávy těmi vhodnými. Člověk, který tuto zprávu poslal vám, je přesvědčen, že úplně všichni můžeme něčím přispět.  Ve všech zdánlivě obyčejných interakcích mezi dvěma lidmi se nám vždy nabízí možnost si vybrat, jestli budeme jednat se soucitem, nebo si tuto příležitost necháme ujít.  Vy si teď můžete vybrat jednu ze dvou možností: 1. vymazat tuto zprávu, nebo 2. přeposlat ji lidem, na kterých vám záleží. Co jsem si vybrala já, víte. Děkuji, že jste si to přečetli…!! Nechť vám Bůh požehná dnes, zítra a navěky.  Pokud by s námi Bůh neměl nějaký záměr, nebyli bychom tady! Žijte prostě. Milujte velkoryse. Pečujte jak nejvíc můžete. Mluvte laskavě. Ostatní přenechte Bohu.

Poznámka Biblik: ak máte radi klavír, to, čo hrá tu Lars Roos dokáže s takým citom zahrať iba málokto, jedno z najlepších prevedení:

Lars Roos Mozart - Rondo Alla Turca:

https://www.youtube.com/watch?v=geER3iQDO5k&list=RDgeER3iQDO5k&start_radio=1

ENGLISH:

THE PIANO KID (SHORT VIDEO)

Mildred Honor & Her Student!

https://www.youtube.com/watch?v=1LN-P0BgkRg

Biblik.sk

biblik.sk/clanky

Prosíme vás, podporujte našu prácu / Please support our work:
IBAN Biblik.sk
SK8583300000002101425963
Swift / BIC: FIOZSKBA

ĎAKUJEME. THANK YOU

_____________________________________________________________________

NA OBRANU PRED FAŠISTAMI SA MUSÍME VŠETCI SLOVANIA ZJEDNOTIŤ POD JEDNOU VLAJKOU, napríklad pravá ruská červená vlajka, pod ktorou aj mnohí Slováci bojovali proti fašistom a pod touto červenou slovanskou vlajkou je fašizmus navždy porazený a tejto vlajky sa fašisti boja: