Sergej Nikolajevič Lazarev:

Když jsem byl na Krymu, požádali mě, abych se podíval na jednoho mladíka. Byla to rakovina močového měchýře. Příčinou bylo přání postavit milovaného člověka, rodinu a osud nad Boha. Jeho otec byl vlídný a vstřícný člověk, ale jeho duše byla zvyklá povyšovat vše, co nějak souviselo s rodinou, nad Boha. Když pak nastal proces očisty úrazy, nesnázemi a hádkami, všechnu agresi začal soustřeďovat do svého nitra. V synovi už byl tento program mnohonásobně rozsáhlejší. Touha po smrti byla třikrát vyšší než kritická mez.

"Pochop to nejdůležitější," řekl jsem mu, "tvá duše beznadějně přilnula k pozemskosti a očistit se dá jedině tak, že tě vše pozemské přestane přitahovat. Proto ti musejí ubližovat ženy i nejbližší lidé a působit ti nepříjemnosti. Jenže ty tohle jediné, co tě může zachránit, považuješ za pohromu a katastrofu. To v tobě plodí nenávist k ženám a k sobě, což je moc nepříjemné, tím spíš, že to vše potlačuješ uvnitř a navenek nedáváš nic znát. Můžeš řvát, nadávat, plakat, bědovat a stěžovat si, jak ti bylo ukřivděno, ale hlavně křivdu a nechuť si neukládej do svého nitra. Blahořeč Bohu za každou situaci, kdy ti blízcí lidé způsobují nepříjemnosti. Je to tvá jediná šance, jak přežít. A modli se za sebe a za sedmnáct generací svých potomků, pros o odpuštění za to, žes pozemskou lásku povznesl nad lásku k Bohu a nepřijímal očistu, která na sebe vzala podobu duchovních bolestí. Spolehlivý opěrný bod nemůžeš hledat v hmotných statcích, penězích a společenském postavení. Stejně tak si pupek světa nemůžeme udělat z milovaného člověka, ze vztahu či harmonické rodiny. Totéž platí i o schopnostech a moudrosti. To vše nám bude odebráno nebo zničeno. Čím usilovněji budeme na tohle všechno spoléhat, tím rychleji se to zhroutí. Skutečnou oporou nám může být jedině láska k Bohu. Pokud tohle všechno pocítíš a budeš se modlit, aby tím žili i tvoji potomci, budeš zdráv."

Za měsíc ten mladík zemřel. Jeho duše ještě nebyla připravena to vše přijmout, dlela v něm příliš silná setrvačnost zkázy lásky a já mu nedokázal vnuknout, že láska k Bohu je nejvyšším pozemským štěstím. Vzpomínám si, jak se mě během seance jedna žena zeptala: "Tak vy říkáte, že snášet křivdy, ponižování a urážky je správné a vlastně dobré. Co vy jste vlastně zač - snad ne pěvec ponížení?"

"To ne, jsem spíš pěvec duchovního zdraví. Když o ně člověk nepečuje sám, je k tomu nucen právě křivdami, urážkami, nepříjemnostmi a nemocemi. Když sama nevynakládáte žádné úsilí na to, abyste byla duchovně zdravá, vaše duše onemocní a vám se dostane odporných, hořkých léčivých kapek v podobě ztrát, ústrků a urážek. Když se šklebíte, vraštíte čelo, ale lektvar spolknete s radostí, dostanete jen jednu lžičku. Když prskáte, vzdorujete a polykáte s odporem - musíte vypít celou sklenici. Když lék začnete vyplivovat, dostanete ho kbelík. Umění přijímat očistu duše v podobě nepříjemností jako Boží danost je uměním se těch nepříjemností zbavit."

Zajímavý případ jsem svého času zažil v New Yorku. Přivedli mi děvče s těžkým sarkomem. Čtyři roky předtím absolvovala v Moskvě operaci a pak byla nějaký čas na pozorování. Všechno bylo normální. Jenže po nějakém čase ji začaly trápit migrující bolesti a rodiče si řekli, že by znovu měla jít na vyšetření. Vysvětlil jsem té dívce, že její problémy jsou přímo odvozeny od nesmyslné pýchy:

"Je v tobě velká přezíravost, kruté pohrdáni všemi ostatními. Vnitřně se považuješ za chytřejší, moudřejší a šťastnější než všichni ostatní. Svou pýchu a duchovní kvality jsi postavila nad Boha. V tomto životě dostaneš všechno, co jsi ochotna umístit až za Něj. To, co nad Něj povýšíš, musíš ztratit, a očišťována budeš skrze blízkého a milovaného člověka, patrně manžela. Aby se tvá duše i duše tvých dětí zbavily skvrn, budeš zasahována na nejcitlivějších místech. To znamená, že ideální je pro tebe ten muž, který tě bude urážet a ponižovat, který ti bude nenávistně spílat, neustále tě bude obviňovat z proradností, a přitom se k tobě bude chovat hrubě a neslušně. Abys byla zbavena svého lpění na moudrosti, je třeba tě podvádět, vystavovat tě trapným situacím, stále ti předhazovat, jak jsi hloupá, a všemi prostředky ti otravovat život, jinak začneš tíhnout k životnímu úspěchu a zdaru."

Dívka se na mě zadívala s hrůzou v očích, jako na netvora. V reálném životě by se možná všechno nakonec odehrálo v mírnější podobě, ale já mám ve zvyku podat veškeré informace drsně, aby si můj pacient uvědomil, jak je situace vážná.

"Abys porodila zdravé děti, musíš křivdy a ústrky snášet alespoň z padesáti procent, a tobě se zatím i jediné procento zdá moc. Nu a protože tvá duše není ochotna přijmout boží očistu skrze jiného člověka, jsi teď očišťována chorobou."

Ještě dlouho jsem dívce vysvětloval její problémy a pak jsme se rozešli. Za tři dny jsem na dálku prohlédl její pole, ale nějaké zvláštní zlepšení jsem nezaznamenal. Zavolal jsem tedy jejímu otci, aby přišli znovu. Během sezení mě otec odvedl kousek stranou a omluvným tónem mi pošeptal:

"Víte, oni tomuhle všemu nevěří."

"Chápete ale, co znamenají nové bolesti? Lékaři odstranili nádor, neodstranili ovšem jeho příčiny. Jestli chcete, promluvím si s ní mezi čtyřma očima, ale budu muset být hodně tvrdý."

Otec souhlasil. Vstoupil jsem zpět do místnosti, posadil jsem se před ni a začal jí vše vysvětlovat. Ihned jsem však zaznamenal, že uvnitř zůstává uzavřena.

"No dobře, tak mě pozorně poslouchej. Sama asi tušíš, jakou máš diagnózu. Mnoho nadějí na přežití nemáš, ale nějaké tu jsou. Nakolik přehodnotíš svůj dosavadní život a změníš vnímání života a sebe sama, natolik se zvýší naděje, že přežiješ. Čtyřiadvacet hodin denně v sobě vychovávej lásku k Bohu, modli se a už předem s povděkem přijímej vše, co na tebe Bůh sesílá jako očistu ducha."

Dívka se bezútěšně rozvzlykala. Vstoupil její otec a polekaně na ni pohlédl. Pravdou můžeme člověka zlomit, ale můžeme ho také zachránit. V tomto ohledu nesmíme nikdy zapomínat na pravidlo zlaté střední cesty. Já to tentokrát asi trochu přehnal. Jenže na druhé straně jsem neviděl jiný způsob, jak ji zachránit.

"Modli se za sebe a za své děti, za všechny své potomky až do sedmnáctého kolena, aby Boha milovali víc než to, co považují za své největší pozemské štěstí, a to vše přijímej s povděkem. Z otcovy i z matčiny strany v tobě je přání povýšit rodinu nad Boha, a taky obrovskou žárlivost. Nejvyšší štěstí, které se na Zemí dá vůbec prožít, je láska k Bohu. To musíš procítit, a pak bude zase všechno v pořádku."

Za měsíc jsem té rodině zavolal a zjistil jsem, že děvčeti se daří normálně. Pak jsem zavolal ještě jednou a zvedla to ona sama. Zeptal jsem jí, jak se cítí:

"Dobře," odpověděla, "co myslíte, budu žít?"

"Budeš, ale napříště už tolik nepřemýšlej o těle a raději mysli na duši, kterou jsi svými ambicemi a aspiracemi tolik poskvrnila. Věříš v Boha?"

"Věřím," odpověděla.

"Tak proč se bojíš? Když člověk věří, tak se nemusí bát budoucnosti. A ty bys svou zbabělostí mohla ublížit duším svých příštích dětí. Takže popros modlitbou o odpuštění i za tohle a buď zdráva," řekl jsem jí a zavěsil.