Sergej Nikolajevič Lazarev:

Naše materiální a duchovní úspěchy tvoří jistý řád. Absolutizace pozemskosti a duchovností je přáním učinit tento řád neotřesitelným, což ovšem znamená zástavu jakéhokoli vývoje a smrt. Vše nové a dokonalejší k nám vždy přichází tak, že to boří naše stereotypní zvyklosti - proto vše nové vnímáme jako bolestiplný chaos. Nemoc jako prvek chaosu zvyšuje přizpůsobivost organismu, ale ve velkých dávkách může také znamenat smrt. Když však infekci úplně zlikvidujeme, člověk také zemře.

Řád bývá často nebezpečnější než chaos. Abychom se mohli dále vyvíjet, musíme se umět povznést nad řád i nad chaos, což je možné jedině za předpokladu, že budeme dál hromadit a rozhojňovat cit lásky.
To budeme muset udělat úplně všichni," řekl jsem závěrem té ženě.  "Teď už všechno záleží jen na vás."

To, co jsem dlouho považoval za třetí stupeň pozemskosti, je ve skutečnosti první stupeň duchovna. Existují tedy dvě úrovně pozemskosti a dvě úrovně duchovnosti. Člověk se nejdřív vrhá do tenat pozemskosti, a jeho duše černá. V tomhle okamžiku vše pozemské odmítne a obrátí se k duchovnu: jeho duše se prosvětlí a naplní se láskou. Po nějakém čase výlučné orientace na duchovnost však duše začíná černat taky. Dotyčný se tedy znovu vrátí k pozemskosti, a duše kupodivu znovu vstřebává svit a jas.

Nejvyšší štěstí tedy není ani v pozemskosti, ani v duchovnosti, ale v cestě od jednoho k druhému, v okamžiku vnitřní jednoty obou těchto protikladů. Bůh Otec je zároveň i Bohem Synem a Bohem Duchem svatým, ale stojí nad nimi. Zásoba lásky, již v sobě lidstvo v oscilaci mezi pozemskostí a duchovností nahromadilo, by ho měla povznést na zcela novou úroveň, na níž dostatečná suma lásky člověku umožní pohybovat se jak v pozemském, tak v duchovním živlu, tedy procítit v sobě s ještě větší silou Boha.

Láska se noří do pozemskosti i do duchovna a pak, aby příliš nesrostla s pozemským či naopak duchovním štěstím, boří vše, co není láskou. V této situaci, co vypadá navenek jako tragédie, nalezneme nejvyšší míru blízkosti k Bohu. Člověku však není dáno, aby něčeho takového dosahoval vědomě. To může pro očistu lásky vykonat jedině Bůh sám.

Jednou mi zavolala moje dávná pacientka a sdělila mi, že je jí stále hůř. Před několika měsíci věnovala svou kostní dřeň sestře, které tím nesmírně pomohla. Vysvětlil jsem ženě, že příliš lpí na pověstí a úspěchu a že když vlastní světský zdar a peníze obětuje pro sestru, zachraňuje tím jak ji, tak sebe. A teď nadešla největší zkouška:

"Vybavte si celý svůj život a děkujte Bohu za všechny předešlé nepříjemnosti. Proste, aby toho všeho byly zbaveny vaše děti."
Poslechla mě, ale já si byl vědom, že zásadní změna k lepšímu nenastává.
"Abych pravdu řekl, já sám v současné době také lpím na úspěchu, proto to teď pro vás asi bude těžké."
A tak když zavolala znovu, už jsem věděl, co jí říct.
"Dřív jsem se domníval, že ještě nad osudem je náš osud na jiných planetách a v jiných světech. Což je totéž, ale ve větším měřítku. Není tomu tak. To už není záležitost pozemská, to je duchovno, jemuž říkáme Bůh Duch svatý. I ten je však jen částí Boha Otce. Bůh Otec je nejvyšší spravedlnost. K tomu, abychom jí procítili, je bořena spravedlnost pozemskostí, tedy Bohem Synem. A stejně periodicky se ničí i spravedlnost nejvyšších duchovních vzmachů. Absolutizace tohoto procesu však plodí obrovitou duchovni agresi a krutost, a člověk se tu očišťuje nejvyšší nespravedlností ze strany jiných lidí a z lůna vlastního osudu. Lpění na duchovnosti, na Duchu svatém, je zapuzováno nejvyšší nespravedlností, tedy absencí pozemského i duchovního zákona. Například v Rusku při jeho obrovském duchovním potenciálu blokace absolutizované duchovností probíhala v podobě trvalé zvůle na poli ekonomiky i morálky. Divoké a nesmyslné zvraty, s nimiž se Rusko a jeho národy musely potýkat, byly kupodivu jen donucovací očistou, která měla zabránit absolutizaci duchovností.
Vaše vlastní lpění na úspěchu nemizelo proto, že jste zároveň lpěla na Duchu svatém. Protože co může na světě být nespravedlivějšího - zachránila jste sestru, a teď byste za to měla umřít? Začala jste opovrhovat svým osudem i sebou. Vnitřně tuto situaci jako boží danost nepřijímáte.

Za každou, dokonce i za tou nejvyšší nespravedlností vždy stojí Bůh. Když to pocítíte a přesto se pod vlivem oné nespravedlnosti uchylujete k agresi, zříkáte se lásky i Boha."

Uvědomil jsem si, že žena pochopila. Rozloučili jsme se a já zavěsil. Měl jsem pocit, že jsem
překonal další trýznivý stupeň na své pouti.

SERGEJ NIKOLAJEVIČ LAZAREV, Kniha

DIAGNOSTIKA KARMY 2, časť 2.